O věcech obecných aneb Zóon politikon
(poprvé vydáno 1932)
Časopisová recenze knihy
Karel Čapek je v České republice doslova a do písmene
fenomén. Má výsadní postavení mezi
ostatními českými spisovateli, mysliteli a
novináři. Pro mnoho lidí je symbolem
idealizovaných poměrů první republiky a nedotknutelnou
ikonou demokracie. Ve školách jsou studenti přednostně
seznamováni s jeho dílem a je jim vtloukána
představa Karla Čapka jako neohroženého bojovníka za
lidskou svobodu.
Je nezpochybnitelné, že Karel Čapek byl velmi dobrým
literátem a novinářem - jeho fejetony, cestopisy,
zamyšlení či romány jsou ukázkou
vysokého literárního standardu a v mnoha ohledech
jsou myšlenky v nich obsažené nadčasové. Rovnou
měrou nelze zpochybnit jeho snahu o varování před
nebezpečím nacistické totality prostřednictvím
děl, jako byla například notoricky známá
„Válka s mloky“. I proto nacisté Čapka
nenáviděli a zakazovali jeho knihy. Stejně tak Čapka
nenáviděli komunisté pro jeho slavnou esej „Proč
nejsem komunistou“, která je také obsažena v
recenzované knize, která se proto celá objevila na
indexu zakázaných knih. Během let se tak vystavěl
nepřesný obraz Karla Čapka jako svobodomyslného člověka
jen dle jeho pocitového odporu vůči relativně
vedlejším projevům totalitní ideologie.
Malá zelená knížečka s názvem „O
věcech obecných čili Zóon politikon“ je souborem
esejí, úvah a fejetonů, ve kterých Karel Čapek
čtenáře seznamuje se svými názory na
veřejné události a problémy své doby jakož
i na pojmy nadčasové - zabývá se politikou,
jejími podobami, svobodou, socialismem, komunismem,
hospodářstvím, lidskou solidaritou a zabrousí i do
oblasti filosofie. Narozdíl od ostatních
monumentálních děl zde máme tedy možnost poznat
Čapka z dnes nepříliš viditelné strany –
názorové.
Pro čtenáře ostatních Čapkových knih musí
být „O věcech obecných“ neuvěřitelným
zklamáním. Po přečtení jak již
zmíněného článku „Proč nejsem
komunistou“ tak článků dalších, musí
být každému pozornému čtenáři jasné,
že Čapkův odpor vůči totalitě je jen zdánlivý, emocemi
podložený a nevyargumentovaný. Ve zmíněném
slavném eseji Čapek vyčítá komunistům své
doby pouze viditelné, ale reálně nepodstatné
vlastnosti: prahnou po moci více než po pomoci chudým;
jsou většinou omezení a agresivní; chtějí
odstranit celý řád a nechtějí nic zachovat;
neřeší problémy chudých teď, ale
slibují jejich řešení až po vzdálené
revoluci. Čapek se tak distancoval od revolučního
řešení situace (převratu, násilí) a
špatných lidských vlastností komunistů, ale
ani slovem se nevěnoval zrůdné ideologické podstatě
komunismu.
Jen o několik stránek dál za tímto domnělým
odvrhnutím komunismu se nachází soubor úvah
s titulem „Sám o sobě a o věcech
závažnějších“, jehož součástí
je i sotva pětistránkový článek „O tom
socialismu.“ V něm Čapek píše
následující větu, která se pro svou
jednoznačnost nedá žádným způsobem vytrhnout z
kontextu:
„Ostatně ať je to socialism, nebo ne:
věřím v zespolečenštění výrobních
prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v
organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v
právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu
ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa
a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v
člověka, amen.“
Zde se prokazuje v plné míře, že Karel Čapek kromě
svého odporu k revoluční změně pořádků,
násilí a komunistické omezenosti
hlásá ortodoxní komunistická hesla. K
požadavku na „zespolečenštění
výrobních prostředků“ snad není co dodat,
každý občan České republiky ví moc dobře o
čtyřicetileté tradici, kdy vše patřilo všem a
soukromé vlastnictví bylo omezeno na minimum.
„Organizace výroby a spotřeby“ pod sebou
ukrývá neméně známé heslo
„centrálně plánované
hospodářství“, s nímž také nelze
mít pozitivní zkušenost – tento koncept byl
argumentačně rozdrcen již dávno a za empirický důkaz jeho
nefunkčnosti lze považovat neporovnatelnost výkonu
centrálně plánovaných ekonomik s
volnotržním prostředím, což se projevilo rozpadem
většiny direktivních ekonomik ke konci minulého
století. Čapkova víra v „konec kapitalismu“
rovněž neskrývá na své razanci a odhaluje
nekompromisní jednoznačnost postojů svého autora.
Žádný rozumný člověk jistě nebude protestovat
proti „právu každého na život“, naproti tomu
je třeba se ohradit proti konceptu „práva na
práci“ a „práva na blahobyt“,
které nemohou v žádném případě být
označeny za přirozená či základní lidská
práva. Kdo nepracuje, nemůže zkrátka mít
právo na blahobyt, stejně tak právo na práci
není dané apriorně. V tomto ohledu je třeba připomenout,
že právě ty kapitalistické společnosti, které tak
rychle Čapek odsuzuje, daly práci, blahobyt či
štěstí nespočetně většímu množství
lidí než vykonstruované rovnostářské
společnosti jakéhokoliv typu.
Další Čapkova slova o „Spojených
státech světa“ jsou již mnohokrát opěvovaným
snem sociálních inženýrů a konstruktivistů o
nadnárodní - pokud možno celosvětové –
jurisdikci, kde by bylo možno dosáhnout utopického
mírového a bezproblémového ráje
právě pod jejich taktovkou.
Kniha „O věcech obecných čili Zóon politikon“
nabízí podobných prapodivných výroků
mnoho a rozhodně by si jí měl přečíst každý, kde
chce znát Karla Čapka trochu víc než jen jako
skvělého spisovatele. Na závěr ještě jedna
ukázka:
„Celé dějiny lidstva jsou
dějinami strašného a velikého úsilí
stát se pány něčeho: pány přírodních
sil, pány kontinentů a moří; dosud se nevěnoval ani
zlomek té energie, aby se lidský mozek stal pánem
něčeho bližšího a lidštějšího, totiž
mezinárodního hospodářství. Až dosud
velká část lidských zdrojů na něm
závisí nevědomě a bezbranně jako na klimatu nebo na
přírodní pohromě. Člověk do té míry
vyvázne z otroctví stroje, vyvázne-li z
otrocké závislosti na neovládaném,
špatně organizovaném a brutálním
hospodářství.“
O věcech obecných čili Zóon politikon
Nakladatelství Hynek
Praha, 2000
|
|
Úvodní stránka