Moliere: Sganarelle
(Sganarelle ou le cocu imaginaire)
komedie o jednom dějství (1660)

Úvod:

   Překlad této malé Molierovy veselohry si v roce 1921 u Otakara Fischera objednalo Národní divadlo v Praze. Fischerem vypracovaný překlad byl poprvé vydán na konci roku 1921 v časopisu Pramen. Na jevišti se podle tohoto překladu hrálo poprvé 13. ledna 1922 na prknech Stavovského divadla. Tou dobou působil Karel Čapek jako dramaturg ve Vinohradském divadle, kde měla být hra rovněž uvedena v rámci 300. výročí narození geniálního Moliera. Při přípravě této akce a četbě soudobých překladů francouzské klasicistního jambického hexametru (alexandrinu) 17. století do češtiny si Čapek uvědomil jisté nedostatky tehdejšího překladu. Ve své stati "Český jevištní alexandrin" (Jeviště 2, č.50, 15.12.1921) píše:

   Proto Čapek společně s Otokarem Fischerem vypracovali novou, upravenou verzi, kterou Čapek zinscenoval ve Vinohradském divadle 14. ledna 1922. Jak Čapkova stať "Český jevištní alexandrin", tak překlad samotný jsou důležité dokumenty pro vývoj české překladatelské teorie a mají význam veskrze technický.

Shrnutí děje:

   Jako v drtivé většině Molierových her tvoří dějovou linii nucená svatba (mariage contrarié). Pařížský občan Gorgibus zruší slovo dané Léliovi a zasnoubí svou dceru Célii bohatému Valériovi. Célie miluje Lélia, ale nemůže nijak jednat, protože Lélio je již delší dobu na cestách a stále se nevrací. Célie vyndá Léliovu podobiznu a při vzpomínání na svého milého omdlí.
   Tomu je přítomen Sganarelle, "pařížský občan a domnělý paroháč" a zatímco Céliina komorná jde pro pomoc, drži omdlelou krasavici v náručí. Tuto scénu uvidí ze svého okna Sganarellova žena a její první replikou

   se rozehraje několikanásobná záměna, která dodává hře humorný obsah až do jejího rozuzlení, které přichází klasicky v poslední scéně.
   Sganarellova žena přiběhne na náměstí, když už její manžel zašel s Célií do domu. Na zemi nalezne Leliův portrét, který si začne zálibně prohlížet a dokonce jej políbí. To uvidí Sganarelle a začne manželská hádka. Sganarelle při ní své ženě vytrhne portrét a ta uteče.
   Do města se vrátí Lélio se svým sluhou.Na náměstí potká Sganarella, jak nahlas komentuje portrét, který před svými cestami věnoval své milované Célii. Dojde opět k další záměně:

   S tímto se Sganarelle rozloučí s Léliem a jde povědět rodině své ženy o její proradnosti. Lélio je otřesen, věřil v lásku Célie, o které se teď domnívá, že jej zradila. Kolem jde Sganarellova žena a dá se s ním do řeči, což Sganarelle opět uvidí, poté co se vrátí od příbuzných, kteří jej ujišťují, že zdání někdy klame.
   Sganaralle je zdrcen novým důkazem manželčiny nevěrnosti. Potká Célii, které vyloží svůj žal. Ta se velice rozlobí na Lélia, v afektu souhlasí se svým sňatkem s Valériem a dodá kuráž Sganarellovi, který se rozhodne pomstít Léliovu proradnost s mečem v ruce.
   Všechny postavy se sejdou v domě Céliina otce a navzájem se obviňují z nevěrnosti. Jediný, kdo vidí jasně, je tradičně postava sluhy, v tomto případě Céliina komorná, která postupně svými otázkymi uvede vše na správnou míru. Sganarelle se usmíří se svou ženou a Célie a Lélio se opět milují. Zůstává ovšem poslední problém, na který všichni zapomněli: slib Céliin a jejího otce Valériovi.
   V poslední scéně ovšem dojde k překvapivému závěru. Valériův otec přinese důležitou zprávu:

   Vše tedy končí smírně a v dobrém.
   V porovnání s velkými Molierovými hrami (Lakomec, Tartuffe, Zdravý nemocný) je Sganarelle jednoduchoučké představení pro chvilkové potěšení Ludvíka XIV. Nepřináší nic objevného, objevují se zde klasické rysy francouzské komedie 17. století (záměny, role sluhů, nucený sňatek). Přesto jsou určité pasáže, kde se tu a tam zablýskne Molieruv vytříbený humor (např. ke konci hry, kdy se "po zuby ozbrojený" Sganarelle vydá zabít nic netušícího Lélia a na jeho otázku, k čemu slouží ty zbraně odpovídá. "To jen tak, pro případ, / kdyby snad pršelo. (Stranou) Božínku, jak bych rád / ho zapíchnul! Jen směle do toho, a je to." Co zcela jistě vyniká je Čapkův překlad, který hru oživuje a umožňuje modernímu divákovi vychutnat tři staletí starý humor.