Přijatá korespondence Karla Čapka

(poprvé vydáno 2000)

recenze z rozhlas.cz
Adresát Karel Čapek  &nbspMiloš Pohorský 19.02.2001 14:58

V čapkovské literatuře přibyl nedávno další titul. Nakladatelství Lidové noviny vypravilo knihu "Přijatá korespondence Karla Čapka".

Určitě je dobré, když se pokládá za užitečnou povinnost, aby současnost věděla něco o tom, co bylo předtím, v minulosti. Pokud jde o kulturu, vyplývá mimo jiné úkol, který se ovšem nedá splnit najednou. Je dlouhodobý, řekněme věčný, i když snad někomu, spěchajícímu ve "spěšném" čase, připadá jako staromilský: je to pozorné seznamování s těmi, kdo předcházeli. Konkrétně to znamená poznávat spisovatele, kteří si pozornost zasluhují. Karel Čapek se stále čte, povinně i nepovinně, a zaslouží si, aby se mu věnovala skutečná pozornost.

Na této dlouhodobé cestě jsme se dostali zmíněnou edicí zase o krok dál. Důstojně vydaná kniha zahrnuje pět a půl tovek dopisů a dalších podobných písemností, které se podařilo shromáždit. Uvádí se 300 pisatelů, kteří nadanému a potom tak úspěšnému autorovi napsali v osobním nebo kolegiálním vztahu, v profesionálním, kulturním nebo soukromém zájmu. Hned je ovšem také vidět, že se nenabízí ucelený a úplný soubor. Víme, že Čapek sám korespondenci nezachovával a jenom náhodou něco zbylo. Nemáme skoro nic z toho, co mi jistě psala Olga Scheinpflugová, ani dopisy z rodiny. A tak větší a zajímavější korespondenční celky, publikované před časem v edici vlastních Čapkových dopisů, nemohly dostat svůj doplněk a protějšek. Například nevíme, co mu psala VěraHrůzová a milá Olga, jaké listy dostal od Březiny, Heleny Čapkové nebo od Neumanna. Trochu více poznáme z opisů Masarykových sdělení. Nedá se nic dělat.

Vydávat korespondenci, to je vždycky dobrodružství, nejistota a trochu výzva. Některé otištěné listy budou přitahovat pozornost a budou se citovat. Potvrzují Čapkovy široké kontakty doma i v zahraničí, i třeba to, jak pomáhal prezidentovi. Někteří "neznámí" dosvědčují velký ohlas jeho literární práce i osobní důvěryhodnost. Pozoruhodnými fakty nebo tónem upoutají například tři dopisy od sestry Heleny nebo jeden lístek od Olgy, kuriózní list Demlův, několik dopisů Durychových nebo Viktora Dyka, Šrámka a Šaldy nebo fakta týkající se nakladatelství Aventinum a další. Výsledek je možná menší než bychom očekávali - jenže Čapek skoro nic neschovával a tím vlastně také uplatňoval své právo na soukromí.

Editovat dopisy, to je konečně také delikátní problém. Pokaždé se ptáme po míře autentičnosti, po hranicích vkusu a taktu, po hodnotě a dostupnosti "osobních" dokumentů. Ale všechno zatím potvrzuje - i tato "přijatá korespondence" - že Karel Čapek pořád vyvolává kulturní zájem a vždycky si najde své čtenáře.

časopis Reflex napsal:
KAREL CAPEK: PRIJATA KORESPONDENCE

Nakladatelstvi Lidove noviny, 497 stran
Čapkově korespondenci byly v Sebraných spisech věnovány dokonce dva svazky; zde jde o více než pět stovek dopisů, nezřídka pozoruhodné historické hodnoty, které Čapek obdržel. Je zajímavé pročítat se dopisy od takových osobností, jakými byli F. X. Šalda, Jan Zrzavý, Tomáš Baťa, André Gide, Heinrich a Thomas Mannovi, G. K. Chesterton, Bohuslav Martinů, Edvard beneš a samozřejmě náš první prezident (jeho dopisy povětšině končí slovy "Oddaný Vám T. G. Masaryk"). Škoda jen, že kniha neobsahuje i Čapkovy odpovědi. To jsem zvědav, co budou generace vydávat z naší přijaté korespondence. Smazané e-maily?

Ukázka:
   Nakladatelství Lidové noviny vydává knižní soubor úřední i osobní korespondence, kterou přijal spisovatel Karel Čapek v letech 1916 - 38. Z 559 dopisů vybíráme několik ukázek.

ALICE MASARYKOVÁ

   26. VII. 1928

   Milý pane doktore, říkal jste, že by bylo hezké panu ministerskému předsedovi udělat překvapení osazením jeho potůčku. Myslím, že by se Vašemu umění zahradnickému mohlo podařit udělat mu radost tím, že byste mu upravil v plochém hrnci - jakési míse - kus české meze - neb zahrádky. Přišla jsem na to návštěvou pana Dürera v Norimberku. Má tak krásné skici rostlinek, že se člověk diví, že ty květiny tehdy rostly, jak rostou a jak budou růst. Ecce zázrak! Pět set roků. Posílám dnes reprodukce panu ministerskému předsedovi. Slyším, že je stále uzavřen a dívá se před sebe, a tak mi napadly ty reprodukce a tenhle dopis: myslím asi takhle skupinky - je to zajímavé se na to dívat, a jestli jste doma, to Vám to nedá žádnou práci, a radost myslím uděláte velkou, dáte-li do toho kus svého pozorování, kus své zkušenosti. Ta jeho nemoc je bolestná a je v tom mnoho tragédie.
Upřímně Vás pozdravuje A. G. Masaryková

* * * * *
   Praha - Hradčany 9. I. I929

   Milý pane doktore, teprve dnes děkuji za krásnou knížku, která ležela pod stromečkem. Je to krásná práce. Pozdravuje Vás A. G. Masaryková

* * * * *
Lány 8. 1. 1931

Milý pane doktore, děkuji Vám upřímně za milý vánoční dárek, který mi připomíná ten milý, samozřejmý řád boží, který mám na Slovensku tak ráda.
Do nového roku hodně zdraví a hodně štěstí přeje A. G. Masaryková

THOMAS MANN

   Küsnacht-Curych 15. 3. 1935

   Milý a vážený pane Čapku: Od doby, kdy jsme se naposledy viděli, jsem se ve svých myšlenkách hodně zabýval dopisem určeným Výboru pro literaturu a umění, jehož návrh jsem Vám přislíbil. Tento dopis, který měl spolu s vyjádřeními ostatních členů představovat základ diskuse, jsem chtěl vypracovat už v době, kdy jsem obdržel pozvání na schůzku Výboru v Nice a zároveň s ním i výzvu k písemnému příspěvku na téma Utváření moderního člověka. Nevypracoval jsem však pouze krátké expozé, jak bylo požadováno, ale skutečný projev, v němž jsem se ze srdce vypovídal z lecčeho aktuálního, příliš aktuálního, a jehož závěr je právě takovou připomínkou, požadavkem pro Výbor pro literaturu a umění, o jakém jsme hovořili. Přikládám velký význam tomu, abych tento projev mohl v Nice přednést, a to ve francouzštině. Německý text Vám pro informaci posílám; mimořádně by mě zajímal Váš názor na celý projev, především však, zda jste spokojen se závěrečnou částí. Doufám, že se i Vy, milý pane Čapku, zúčastníte a že mohu, pokud dojde k diskusi o mém projevu či o jeho závěru, počítat s Vaší podporou. Přijměte srdečné pozdravy a na shledanou začátkem dubna v Nice.
Váš upřímně oddaný Thomas Mann

* * * * *
Küsnacht-Curych 21. 5. 1937

   Milý pane doktore Čapku: Jistě už víte o triumfálním úspěchu, který měla včera večer Vaše divadelní hra Bílá nemoc, ale chtěl bych Vám přesto vylíčit vlastní zážitek a povědět Vám, jaký mimořádný dojem udělala hra na nás a na naše publikum. Musím Vám k tomuto vítězství opravdu blahopřát. Nemohu než obdivovat mistrovskou smělost, s jakou se zmocňujete divadla a využíváte jeho prostředků k realizování a utváření duchovna a ideálna. Hra má fantastiku a symboliku, které lze nalézti také ve Vaší próze, a jsou zde itam stejně sjednoceny s největší živostí a s plastičností. Zdejší představení bylo výborné a především Deutsch v hlavní úloze prokázal velké umění, které podstatně přispělo k úspěchu. V poslední době jsem se s Vámi do té míry zabýval, že je oprávněné mé přání vyjádřit Vám ještě jednou svou vděčnost. Četl jsem Váš román Válka s Mloky, který byl naštěstí přeložen do němčiny. Již dlouho mne žádné vyprávění tak neupoutalo a nestrhlo. Váš satirický pohled na propastné bláznovství Evropy má něco absolutně velkolepého, a člověk trpí tímto bláznovstvím s Vámi, když sleduje groteskní a hrůzné dění příběhu. Vyjadřuji se nepříslušně, ale tato prostá slova Vám snad postačí jakožto náznak hlubokého dojmu, jejž kniha na mne učinila, a mého obdivu pro Váš umělecký růst. Byla jistá naděje, že se znovu shledáme tohoto léta, neboť předpokládám, že se dostavíte ne-li na kongres PEN klubu, tak přece aspoň na zasedání Comité permanent v Paříži. Měl jsem stejný úmysl, ale jsem po cestě do Nového Yorku natolik unaven, že jsem musil Paříž odříci. Trápí mne ischiatická neuralgie, která se cestou zhoršila a kterou budu muset léčit v nějakých lázních, pravděpodobně v Ragazu. Lékař mi zakazuje veškeré cesty, a tak jsem se musel v Paříži omluvit. Bylo by krásné, kdybyste se také někdy zastavil ve Švýcarsku. Ale je snad pravděpodobnější, že zase přijedeme do Prahy k Vám. Přijměte mé srdečné kolegiální pozdravy a přání.
Váš velmi oddaný Thomas Mann

HELENA ČAPKOVÁ

   Hrádek 24. srpna 1938
   Drahý Karle, děkuji za Tvůj milý dopis s dotazy po mém zdraví a hubováním, že jsem Ti o sobě nepsala sama. Odjel jsi však z Prahy a nevěděla jsem ani kam, zdali do Hutě či do Polska, jak jsi říkal, a vůbec jsi se se mnou ani ústně, ani telefonicky nerozloučil; proč a kam tedy psáti? Daří se mi tak slušně, jak je to po tak těžkých chirurgických zákrocích asi vůbec možno. Jen jizva po druhé operaci stále ještě zlobí; jsou to stehy, které s většími či menšími potížemi zas vycházejí ven. Fyzicky se cítím obstojně, nervově až kupodivu dobře, protože hodně spím; chuť k jídlu mám jen prostřední a nikterak myslím netloustnu. Zatím je to tedy uspokojující, ale nevěřím, že budu kdy zdráva do té míry, abych počítala s dlouhým životem; bude to spíš asi jen hromádka měsíců než let. Přitom nejsem vůbec hypochondr, ale prohlásila jsem se za tak zdravou, že žiji, chovám se a pracuji právě tak jako před tou nemocí. Bez činnosti být nechci a nemohu, jen práce mne drží při nejlepší mysli a zájem o Hrádek se nijak nezmenšil. Je tu zřejmý pokrok ve všem, pole zdravější, úroda daleko vyšší než dříve a za nějaké dva-tři roky dosáhne jistě už pěkného průměru. Jen ty různé nehody by nás neměly potkávat; právě v posledních třech týdnech nám na koliku uhynul kůň, ztratili jsme po otelení dojnici a nakonec šťastně přestáli slintavku a kulhavku; přišli jsme jen o dvě během epidemie narozená telata. A teď nám prší na panáky v poli; ovšem ne tolik ještě, aby porůstaly; zima je tu dnes jako v Sibíři. Finanční starosti už nemáme, jen ty běžné denní, a ty je nutno unésti. Prodat se teď Hrádek vůbec nedá (leda Němcům, ti by kupovali hned) a pronajmout je ho možno za dva-tři roky, až bude půda odvodněna a lépe v pořádku. Qui vivra, verra. Nějaké to zvláštní memorandum o tom, jak věci zde vypadají, Ti napsat nemohu; všechny jsou denně až do omrzení už popisovány v novinách. Čeká se tu na Hitlera, jsou tajné schůze a noční kurýrní pošty na motocyklech, jsou černé listiny těch, s nimiž už henleinovci zatočí, až přijde den (tam jsme hned nahoře!); dělí se české dvory a velkostatky už teď v hospodách, až se tu v kterési obci o dvůr Vísku němečtí sousedé do krve seprali, protože se nedostalo dost na všechny, - nic zvláštního či nového. Při té kulhavce a slintavce u nás se po celém širém okolí bájilo, že máme ve dvoře plicní dobytčí mor a slezinnou sněť a jsme kolem dokola obklopeni četníky a vojskem, aby nikdo nesměl ani k nám, ani ven; ze zvědavosti se sem jezdili na to z okolí dívat, a hle, ono nic. Zlé přání bylo tu asi otcem té blbé myšlenky; a za čtyři dny byl náš dobytek vesměs hladce už skoro docela zdráv. A jaké jiné memorandum, jen pro Tebe? Až se zas někdy na podzim v Praze sejdeme, dám Ti několik otázek, na které mi poctivě odpovíš. Zdá se mi teď, myslím-li občas na náš vzájemný poměr a na to, jak možná málo času nám v životě zbývá, příliš hloupé, že nejsme již tím starým dobrým čapkovským rodem všichni tři vedle sebe, jako jsme to bývali dřív. Stále tu ještě něco smrdí a zahnívá a je to blbé a ošklivé; myslím, že i Ty bys si přál, aby bylo čisto mezi námi a abys k nám chodil jako ten starý věrný bratr Karel, i když jen třebas párkrát za rok, ale takový, jakého jsme Tě znali a měli rádi. Nynější rozleptání je špatným následkem špatných klepů a řečí a je nás věru nedůstojno; dovedeš si jen představit, jak by se náš mrtvý tatínek za nás styděl? Ani já, ani Peča jsme se od Tebe neoddálili bez hlubokých a vážných příčin; zeptám se Tě pak jen, co je Ti milejší pro budoucnost, jestli Tvůj dnešní postoj a naše oddálení, či dobrá bratrská důvěra a láska starých časů. Zatím se měj hodně pěkně a pozdravuj svou paní; na podzim na shledanou.
Líbá Tě upřímně Tvá H.

JAKUB DEML

   19. 1. 1931

   Milý pane Karle Čapku, radíte mi, abych vzal pořádně pero do ruky. V tomto Vašem slově vidím pokyn z vyšších světů, ne-li přímo vzkaz samého Otokara Březiny izačnu a poslechnu: Pane Karle Čapku, Vy přece se s panem prezidentem Masarykem znáte důvěrněji, máte ho rád, ale přesto Vaše láska k němu nemusí vidět, co vidí například láska má - povím Vám to: pokusím se Vám to povědět: Vy mně doporoučíte českou literaturu, ale mezi mnou a Vámi není a nemůže dnes být nic tak důležitého, nic naléhavějšího než pan prezident, a já opravdu kromě Vás neznám nikoho způsobilejšího, kdo by mu předal anebo přetlumočil toto poselství, - učiňte to už jakkoliv, ale slyšte mne: Pro lásku ke svým rodičům, pro lásku ke své choti, pro lásku těch, kteří jsou mu vděčni za příklad a oběti jeho života: ať se vrátí pan prezident do katolické církve! Ať korunuje své životní dílo křížem! Ať svou slávu zvěční ! Již kolik let denně se modlívám na tento úmysl a mši svatou sloužím - a je mi k pláči, když pomyslím, že by mne v této věci mohl Bůh nevyslyšet, trnu hrůzou, poněvadž za věčný život pana prezidenta se cítím zodpovědným nebo aspoň spoluzodpovědným. Takto mé srdce rozumí vděčnosti. Nic menšího nemohu panu prezidentovi přát, abych neobelhal svého srdce. A také déle nemohu s tímto svým přáním odkládat, neb tempus breve est. Duše sama je více hodna heroismu než republika. Život věčný!
Váš Jakub Deml

PETR BEZRUČ

   Brno 2. - 20. 7. 1925

   "Co známost ta mi přinese?" Já živočich jsem mlčelivý, půl netečný, půl zádumčivý, kdo čeká cos, kdo čeká divy, ten zklame se, ten zklame se. Vzácný pane, rád Vás uvidím na nádražní poště, parterre, reklamní oddělení. Ale ve své zlomyslnosti předesílám 5 veršů. - Váš výmluvný obličej mám ve Frabšově knize. - I vzpomínám krutého Čaadajeva, který svému národu opovážil se říci, že nemá tradice, ani dějin, ani obličeje. - (: Za to jej sepsuli patrioti, co do něho vešlo:) Typu českého asi také nebylo: čítal jsem, že se teprve tvoří: a to jaksi v pražském ohnisku: A že je velmi sympatický. - Všímal jsem si rysů a myslím, že do něho padáte. - Ale já jdu nyní na dovolenou, a to do země dešťů, jak říkám Slezsku, kde stále prší. - Vrátím se někdy v září. - Polezu-li na horečku Lysu, pošlu Vám vzpomínku.
Zůstávám v šetrné úctě Vlad. Vašek