Filozofický medailon Karla Čapka

Od člověka k člověku (Karel Čapek)

   Karel Čapek se narodil 9. 1. 1890 v Malých Svatoňovicích, zemřel 25. 12. 1938 v Praze. Bratr Josefa Čapka. - Narodil se v rodině lékaře Antonína Čapka, dětství prožil v Úpici. Gymnázium studoval v l. 1901-05 v Hradci Králové, kde bydlel u své babičky Heleny Novotné, v l. 1905-07 v Brně, kde žila jeho sestra Helena, provdaná Koželuhová (1886-1961), a od r. 1907 v Praze, kam se přestěhovali rodiče; maturoval na Akademickém gymnáziu v r. 1909. Na FF UK studoval filozofii, estetiku, dějiny výtvarného umění a také francouzskou, německou a anglickou filologii, v r. 1910-11 anglistiku a germanistiku v zimním semestru na univerzitě v Berlíně, kde bydlel s V. V. Štechem, a v letním semestru na univerzitě v Paříži, kde bydlel se svým bratrem Josefem. Na FF UK v semináři F. Krejčího přednesl v březnu 1914 svou práci o pragmatismu, která poprvé vyšla v r.1918 pod názvem Pragmatismus čili Filosofie praktického života (zatím naposledy spolu s jeho dalšími odbornými studentskými pracemi v knize Univerzitní studie, 1987). Doktorát filozofie získal v r. 1915 na základě dizertace Objektivní metoda v estetice se zřetelem k výtvarnému umění, kterou posuzovali F. Krejčí a F. Čáda, jenž v ní viděl základ pro budoucí Čapkovu habilitaci. V r. 1917 působil nejprve (spolu s J. Foustkou) jako vychovatel syna hraběte Lažanského, později v říjnu 1917 krátce jako knihovník Muzea království českého (pozdějšího Národního muzea) v Praze, koncem října 1917 se stal redaktorem Národních listů, odkud v r. 1921 přešel do redakce Lidových novin, kde působil až do své smrti. Ve 20. a 30. letech cestoval po řadě západoevropských zemí, své dojmy zpracoval v cestopisných knihách. V l. 1921-23 byl také dramaturgem a režisérem Vinohradského divadla. v l. 1936-38 pobýval i ve Strži u Dobříše, v domě, který mu poskytl švagr V. Palivec poté, co se Čapek v r. 1935 oženil s herečkou a spisovatelkou Olgou Scheinpflugovou (1902-68). Již od svých studentských let se významně podílel na kulturním a společenském životě. Organizačně i publikačně přispěl k prosazení moderních uměleckých směrů ve výtvarném umění a literatuře (kubismus, civilismus, kniha překladů Francouzská poezie nové doby), spolu se svým bratrem a S. K. Neumannem inicioval Almanach na r. 1914. Ve 20. letech navázal rozsáhlé styky se zahraničními autory, byl prvním předsedou čs. Penklubu (1925-33). Velkou politickou a myslitelskou autoritou byl pro něho T. G. Masaryk, kterému byl poprvé osobně představen v březnu 1922 ve Vinohradském divadle a s nímž se pravidelně stýkal od r. 1925, mj. i v kruhu tzv. pátečníků, osobností našeho politického a kulturního života, jež se v l. 1924-38 pravidelně scházely u Čapků, kam TGM docházel od března 1926. Svými Hovory s TGM přispěl významně k systematizaci a popularizaci Masarykových názorů. V září 1934 se zúčastnil 8. mezinárodního filozofického kongresu v Praze, ve dnech 4. a 7. 9. předsedal sekci Krize demokracie a 7. 9. 1934 uvedl jednání sekce příspěvkem T. G. Masaryk o demokracii, který je součástí 3. dílu Hovorů s TGM. Na podzim r. 1938 byl skupinou francouzských spisovatelů na popud L. Aragona navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Soustavně se vyslovoval k politickým poměrům v ČSR (srov. soubor O věcech obecných čili Zóon politikon). Důsledně hájil československou demokracii, což bylo zejména v 30. letech, v době nástupu německého fašismu, důvodem k útokům na Čapka především ze strany politické pravice, které vyvrcholily po Mnichovu.

   Trvalý Čapkův zájem o filozofii se projevil řadou úvah, článků a recenzí věnovaných některým českým a cizím filozofům a nejrůznějším filozofickým otázkám. Tyto práce vyšly souborně ve Spisech K. Čapka ve svazcích Od člověka k člověku I-III a O umění a kultuře I-III. Své noetické a axiologické stanovisko, které je základem jeho humanismu a které má i svou vnitřní dynamiku a vývoj, vyjádřil v esejistické a publicistické tvorbě např. v souboru statí Krize inteligence (1934), ale zejména ve formě umělecké např. už v r. 1917 v knize povídek Boží muka, v r. 1920 v apokryfu Pilátovo krédo (Ruch filosofický 1920) i v některých dalších textech Knihy apokryfů, v Povídkách z jedné a druhé kapsy, v "noetické" trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život a v nedokončeném románu Život a dílo skladatele Foltýna. Ve svém díle hledá Čapek řešení vzájemně souvisejících filozofických otázek jednoty v mnohosti a rozrůzněnosti, kritérií pravdivého poznání a podstaty člověka. Východiskem se mu při tom stal především pragmatismus svým důrazem na subjekt a jeho aktivitu, a to nejen při zobrazování společenských a mezilidských konfliktů, ale i při hledání cest k jejich řešení, k vzájemnému pochopení, soucitu a smíření rozporů. V otázce vztahu poznání a hodnocení vychází Čapek ze souvislosti noetické problematiky s problematikou mravní a sociální a hledá cestu z hodnotového relativismu. Na jedné straně pro něho hodnoty existují nezávisle na naší vůli, zdůrazňuje jejich hierarchii a všeobecnou platnost, na straně druhé pokládá relativnost za nutný atribut hodnocení, jeho subjektivnost a pluralita plyne z práva na osobní stanovisko. Nesdílí pragmatické kritérium pravdivosti poznání, usiluje o garanci jeho objektivity a problém, jak od mnohosti názorů dospět k závazné pravdě, řeší prostřednictvím myšlenky komplexnosti objektivní pravdy jako plnějšího obsáhnutí života. "Věci nejsou sporné, sporná jsou jen naše stanoviska k nim; bylo by méně sporů mezi námi, kdyby v našem poměru k věcem bylo méně stanovisek a více znalostí." K objektivnímu názoru na člověka má vést součet pohledů subjektivních; nestačí k němu jedno stanovisko, byť věcně popisující jednání člověka, ani jeho vlastní sebereflexe; teprve průnik několika stanovisek a pohledů může být objektivací lidské osobnosti, jejího chování, jednání a myšlení. Zde se ukazuje, že vedle pragmatismu byl Čapek významně ovlivněn i dalšími filozofickými názory, např. vitalismem H. Bergsona, i pod jehož vlivem pro něho život znamená nejvyšší hodnotu, noetickým perspektivismem J. Ortegy y Gasseta, na jehož analýzu příčin "barbarizace" moderní společnosti sice reagoval odmítavě, sdílel však s ním jeho obavy z potlačování racionality a násilného vnucování názorů, předsudků a představ prostřednictvím hromadné manipulace, jejichž příčinu spatřoval nikoli ve vzpouře davů, ale v selhání těch, "kdo mají své určení a poslání jako jedinci", a především na něho působil Masarykův humanismus. Právě humanismus je konstitutivním prvkem Čapkova myšlenkového postoje. Vychází z ideje plurality lidské osobnosti a z toho, že člověk je základním měřítkem všech hodnot, věcí, jevů a procesů. Čapkův "člověk" je aktivní subjekt, činorodá bytost, spolupracující s ostatními lidmi, charakterizuje ho nikoli titanismus a radikalismus, ale drobná každodenní práce. Odmítá život spojený s kolektivitou, klade proti tomu důraz na život osobní a vztahy mezi lidmi postavené na soucitu, lásce, důvěře, naději a pospolitosti. Individualita se neztrácí, i když je podřizována obecně lidskému. Ve svém příspěvku do ankety Přítomnosti Proč nejsem komunistou (1924), které se dále zúčastnili F. Langer, L. P. Procházka, J. Kopta, J. Čapek, J. Herben, J. Kallab a J. Kříženecký, odmítl revoluční řešení sociální otázky a komunismus vůbec, protože mu jde - podle Čapkova názoru - pouze o moc a protože ruší tradice, které je třeba uchovat a rozvíjet. Socialismus přitom pokládal v 30. letech za teorii a postulát spravedlnosti a slušnosti. Čapek svého člověka brání proti odlidštěnosti jednostranného rozvoje technické civilizace, kterou jsme öčarováni i ustrašeni", proti netoleranci a potlačování svobody lidské osobnosti, proti válce a násilí. Obavy před nezvládanou industrializací a odlidštěním společnosti vyjádřil v románech Továrna na Absolutno a Krakatit a v dramatu RUR, kde je protiklad člověk-technika vyhrocen do krajnosti a kde před zánikem zachraňuje lidstvo láska rodící nový život. Čapek neodmítá technický pokrok, nestaví proti němu "návrat k přírodě", pouze varuje před ztrátou lidských hodnot, jejichž obranu spojuje s rozvojem duchovní kultury, s rovnováhou a vzájemným doplňováním "ducha poznání" a "ducha ovládání", duchovní kultury a techniky. Obával se zneužití techniky jako prostředku násilí vůči člověku, protože, jak to vyjádřil nejsilněji v románu Válka s mloky a v dramatech Bílá nemoc a Matka, násilí, potlačování, válka mu představují největší nebezpečí pro svobodný rozvoj individuality a uplatnění jejích schopností, a tím i největší nebezpečí pro lidstvo vůbec. Násilí likviduje hodnoty lidské kultury a projevuje se i ve formě netolerance, která ve jménu prosazení vlastní ideje, programu a stanoviska neguje a ruší základní hodnoty, jakými jsou "právo, svoboda myšlení, rovnost před zákonem, posvátnost lidského života".