Karel Čapek a divadlo

  Karel Čapek se nestal „divadelníkem proti své vůli“, jak sám později s humorem tvrdil, nýbrž zcela zákonitě a natolik, že znalost divadla a jeho zákonů ovlivnila i jeho ostatní dílo. Poznával divadlo, jak upozornila Buriánkova monografie, už v dětských hrách (např. u babičky v hronovském mlýně) a ochotnické činnosti v rodině.
  Když mu bylo dvacet, přicházejí na řadu ve spolupráci s bratrem Josefem první dramatické pokusy: Lásky hra osudná, inspirovaná commedií dell´arte, a Loupežník (ten měl premiéru až ve čtvrtém přepracování roku 1920 v Národním divadle). Lásky hra osudná se hrála v kabaretu Červená sedma roku 1921, zatímco Národní divadlo ji uvedlo až roku 1930 v režii Jiřího Frejky.
  Od roku 1910 začíná Čapek psát o divadle. Jeho zájem je věnován dramatu a inscenacím v Berlíně a Paříži, kde též studoval, stejně jako divadlu doma nebo němému filmu. Záhy se stává divadelním kritikem České revue, publikuje v Přehledu a zejména ve Sceně, jež se za pouhý rok trvání stala obsahem i zaměřením jedním z nejlepších divadelních časopisů u nás. Píše i jinam, věnuje se literární kritice a drobným prózám, soustavně se vzdělává.
  Jako třicetiletý se objevuje v českém divadle znova,tentokrát jako oslnivý přírodní úkaz. 2. 1. 1921 je ochotnická premiéra jeho hry R.U.R. v Hradci Králové (Národní divadlo ji uvedlo 25. 1. v režii Vojty Nováka a výpravě Bedřicha Feuersteina). Tato hra mu vzápětí přinesla světovou slávu. Hrála se i v Americe a slovo robot, které vymyslel Čapkův bratr Josef, se stalo označením kyberneta v mnoha jazycích. Salzrova rozhlasová inscenace z 30. let se zčásti uchovala na rozhlasové fólii.
  1. 9. 1921 se stává Karel Čapek zásluhou Jaroslava Kvapila dramaturgem Městského divadla na Královských Vinohradech. Je nesmírně pilný.Francouzské drama zná z pobytu na Sorboně. K anglickému současnému divadlu mu zprostředkuje informace i styky Otakar Vočadlo (viz jeho kniha Anglické listy Karla Čapka, Academia, Praha 1975).
  Přátelské Čapkovy vztahy s šéfem činohry Kvapilem, který tehdy vedl konkurenční boj s Hilarovým Národním divadlem, dosvědčuje nejen to, že se Čapek připojil ke Kvapilově a Fuksově demisi v srpnu roku 1922 (jež byla po ukončení sporu s Národním divadlem, které Vinohradům přetahovalo nejlepší herce, zase odvolána a Čapek setrval ve funkci dramaturga do 31. 3. 1923). Tyto vztahy se promítly i do umělecké spolupráce mimo divadlo. Čapek píše libreta pro němé filmy Zlatý klíček (režie Kvapil, mezi herci Olga Scheinpflugová, Václav Vydra starší a František Roland) a Rusalku. První z nich se však bohužel nedochoval a k realizaci druhého nedošlo.
  Čapkův sňatek s Olgou Scheinpflugovou, s níž se znal od roku 1920, znamenal další pronikání do tajemství divadla a hercovy proměny. Dokládají to mj. paměti Olgy Scheinpflugové: Byla jsem na světě, Mladá fronta, Praha 1988) a vydaná korespondence - Karel Čapek: Listy Olze, Čs.spisovatel, Praha 1971).
  V květnu 1921 píše Čapek o hostování Moskevského uměleckého divadla a později i jeho Prvního studia se znamenitým Michailem Alexandrovičem Čechovem, který Praze ukázal svého Erika XIV. v stejnojmenné Strindbergově hře a Kaleba v dramatizaci Dickensova Cvrčka u krbu. První z Čechovových kreací ovlivnila podle Vodáka herectví Romana Tumy, druhá inspirovala Gamzovu inscenaci téže hry v Uměleckém studiu (Čechovovu roli tam hrál Viktor Očásek). Líbil se též Čechovův Malvolio (Shakespeare: Večer tříkrálový). Čapek na Vinohradech překládá a upravuje. Záhy se stává i režisérem.
  Režíruje zde Zeyera, Molièra, Ghéona, Shelleyho (čs. premiéra jeho hry Cenci), vlastní Věci Makropulos (role Emilie Marty psána pro Leopoldu Dostalovou), bratrovu Zemi mnoha jmen, naposledy pak Aristofana. V jedné z repriz Ghéonova Chleba se nechtěně stane členem hereckého komparsu. V Národním divadle režíruje Romainsovu hru Prostopášník pan le Trouhadec.
  V roce 1922 uvádí Národní divadlo hru bratří Čapků Ze života hmyzu a 1927 jejich Adama Stvořitele. Režíruje je Karel Hugo Hilar, první vypravil Josef Čapek. Následuje odmlka v dramatické tvorbě, nikoliv však v Čapkově sledování divadelního dění. Kdo si chce udělat představu o rozsahu a podnětnosti jeho zájmu o divadlo, ať si přečte výborně dokumentačně vybavený sborník Karel Čapek: Divadelníkem proti své vůli, Orbis, Praha 1968. Zjistí tu, že se Čapek zajímal o herce, režii, výpravu, divadlo jako politikum, poměry v Národním divadle a nutnost jejich reforem, morální funkci divadla, způsobilost divadelní kritiky, cenzuru, jevištní řeč (je zajímavé, že se shodoval s Kvapilem v tom, že jevištní řeč má kultivovat řeč v životě), o herecké styly, o film (za zmínku stojí zvláště studie o Chaplinovi a mínění, že zvukový film nikam nepovede, které plynulo z jeho tehdejšího technického stavu) a o mnoho jiného. Jako teoretik, kritik i autor uplatnil Čapek znalost divadla z druhé strany. Schopnost výrazové zkratky, jazykové mistrovství a metaforičnost, jíž Čapek dosáhl jako divadelník, ovlivnila mimo jiné realizovatelnost i nadčasovost jeho díla.
  Na nařčení z pesimismu Čapek vždy reagoval. Změnil s bratrem konec Ze života hmyzu na tulákův odchod s dřevorubci (režisér si může vybrat). Dovolil Hugo Haasovi, režisérovi a představiteli dr. Galéna ve filmu Bílá nemoc (vycházejícím jinak z Dostalovy inscenace v ND 1937), aby Galén prozradil tajemství léku kolegovi z „malé zemičky“, který bude pokračovat v zápase, kdyby se Galénovi něco stalo. Záběry z manévrů Československé armády a ručička hodin, blížící se k hodině útoku aktualizují a stupňují spolu se střihem a kamerou ve filmové verzi dialog Galéna s Maršálem (Zdeněk Štěpánek). Přidané je také Maršálovo pozdní pokání v táboře malomocných, jaké by Hitler nikdy neudělal.
    Roku 1938 se objevila na scéně Národního divadla Matka, v níž titulní role byla opět vytvořena pro Leopoldu Dostalovou (v Novém německém divadle hostovala tehdy v téže hře slavná německá herečka Tilla Durieux). Byl to poslední Čapkův výkřik do svědomí světa. Jeremiášova hymna, hraná v závěru hry z rozhlasu pro kadety nepřítelem potopené lodi Gorgona, připomíná prvními tóny melodii Kde domov můj. Výzvy z rozhlasu předjaly úlohu tohoto média za pražského květnového povstání 1945 a za invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. 8. 1968.
   V Životě a díle skladatele Foltýna (později rovněž zdramatizovaném i zfilmovaném) se Čapkovo pero zastavilo na zlořečenosti umění, jež nepomáhá životu nebo se dá dokonce zneužít proti němu.

Doporučená literatura:

Černý F.: Premiéry bratří Čapků, Hynek, Praha 2000
Píša A.M.: Stopami dramatu a divadla.Studie a referáty, Čs. spisovatel, Praha, 1967, s.106-132

Rekonstrukci úryvku z Matky přináší filmový dokument Národní umělkyně Leopolda Dostalová a závěr Věci Makropulos televizní dokument Černá hodinka s Leopoldou Dostalovou. Závěr natočila Dostalová ještě jednou v televizním pořadu Setkání - A život jde dál (1969). Táž herečka v úryvcích z Matky s jiným partnerem je zachycena v gramoalbu Hry bratří Čapků. Matku s Olgou Scheinpflugovou (dialog s otcem - O. Brouskem, Divadlo na Vinohradech 1967, režie Luboš Pistorius) zachycuje televizní medailon Scheinpflugové: Já jsem herečka. Česká televize má také Dudkovu inscenaci Věci Makropulos s Janou Štěpánkovou jako Emilií Marty. Pozornosti si zaslouží rovněž gramoalbum s Bílou nemocí, ve kterém dr. Galéna ztělesnil Rudolf Hrušínský a Maršála (v duchu Štěpánkova pojetí) Václav Voska.