English version

Povětroň

(poprvé vydáno 1934)

Stručná charakteristika:
  • rekonstrukce života smrtelně zraněného letce
  • o neznámém muži, letci, která po havárii umírá nepoznaný
  • pokus o rekonstrukci jeho života podle vlastní fantazie jeptišky, jasnovidce a básníka
  • vyznívá v názorech, že mohl být kariéristou, básníkem pedantem i romantikem
  • V Povětroni třeba Čapek ukazuje, jak různí lidé (nemocniční sestra, jasnovidec, lékař a sám básník) se snaží podle svých možností znovu sestavit životné osudy letce, který se s letadlem zřítil k zemi a který leží v bezvědomí na nemocniční posteli. (relativismus)


Obsah díla

Do nemocnice, kde se právě čirou náhodou léčí jeden básník, přivezou za hrozné bouřky těžce zraněného muže, který se právě zřítil s letadlem. Pilot letadla je mrtev, pasažér v takovém stavu, že je nemožné poznat jeho identitu, neboť je v těžkém kómatu a v podstatě odsouzen k pomalé anonymní smrti. Případ záhadného neznámého přirozeně zaujme jak pacienty, tak lékaře, kteří si kladou otázky, jež není lehké zodpovědět. Proč proboha letěl v takové bouři? Za čím se tak zoufale hnal, že jej neodradilo počasí, v němž by žádný normální člověk nevyšel ven, na pevnou zem, natož vzlétl do vzduchu? A samozřejmě je zde ještě jedna základní otázka - kdo to vůbec je?
  Tato událost rozruší obzvláště 3 lidi - básníka, jeptišku a jasnovidce. Všichni tři postupně předkládají ošetřujícímu lékaři své verze příběhu toho případu X, jak mu říkají.
  Nejdřív přichází za lékařem jeptiška, která celé dny sedí u pacientova lůžka a bdí nad ním. Několik nocí po sobě se jí zdá sen, který je natolik skutečný a smysluplný, až se nebohé jeptišce zdá, že musí být realitou. Aby ulevila své duši a svému svědomí, vypráví tento sen lékaři.
   Ve snu se jí zjevuje zraněný, ale ne tak jak ho vídá, totiž obvázaného pro jeho zranění od hlavy až k patě jako mumie, ale takový, jaký byl ve skutečnosti. Vypráví jí svůj život, jeho klíčové okamžiky, až k bodu zlomu, jehož význam jej přinutil nesmyslně se hnát a jako blázen letět v tak silné bouři. Případ X vypráví o svém dětství bez matky, o otci, který mu nikdy neporozuměl, o svém životě plném vzpoury, alkoholu, žen a neštěstí. O osudovém setkání s dívkou, jež byla tak prostá, vyrovnaná a pevná , podobna přístavu, že na ni X nikdy nezapomněl a její zářivá čistota a němost jej přinutily na sklonku života k zběsilému návratu, tak zběsilému, až se nakonec stal útěkem ze života.
  Druhý příběh je příběhem jasnovidce. Ten se snaží proniknout do vědomí případu X, ale protože X je v kómatu, je to těžké a vyčerpávající. Nicméně se mu začínají vynořovat obrysy, poté obrazy a celé fragmenty života, které "čte" v pacientově mysli. Shodný znak s vyprávěním jeptišky je ztráta matky v raném dětství, postava otce, život v tropech, neustálé cestovaní z místa na místo, vnitřní neklid, střídání žen a alkohol.
  Vyprávění se však liší závěrem, podnětem k letu, v němž jasnovidec nevidí návrat k milé. Podle něj byl X chemikem, který kdysi v mládí přišel na nějakou sloučeninu, ale ostatní se mu vysmáli s tím, že nic takového nemůže existovat. Ale po letech se X dozví, že tu "jeho" sloučeninu vynalezl někdo jiný a vydává ji za svou. Tu ho přepadne horečnatá touha vrátit se domů a najít sešity, do kterých tehdy zapisoval své objevy. Běží tu přece o něco, co je "jeho", musí hájit své právo. A proto ten spěch - musel se zkrátka vrátit. A proč se musel zřítit? Protože by už stejně nic dělat nemohl. Úplně stačí, že se vrátil.
   Poslední vyprávění je básníkovo. Ten přinese lékaři dokonce celý spis, vyloženě povídku o případu X. Je to příběh se všemi svými detaily, náznaky a odstíny. Je to příběh jednoho života. A zase - opakuje se zde motiv matky, otce, lásky, tentokrát k maličké Kubánce, dceři nadřízeného a návratu k ní.

  V několika věcech se tyto příběhy až neuvěřitelně shodují, v lecčems jsou zase rozporuplné. A přece se nedá říct - ten nebo ten je pravdivý a ostatní jsou jen výmysly. Neboť nezáleží na tom, jak a co se přihodilo ve skutečnosti. Zde se jedná o subjektivní pravdu člověka, o to, jaký význam připisují lidé druhé bytosti. Pokud se snažíme proniknout do duše jiného člověka, může všechno být pravdou, ale nemusí. Avšak toto se stává marnou snahou, pokud je dotyčný již po smrti (anebo jako v našem případě v těžkém kómatu). Protože v té chvíli si bere tu "svou" pravdu s sebou, zaniká jeho subjektivní skutečnost. A ostatní se můžou snažit zrekonstruovat jeho život a proniknout jej skrz naskrz jako rentgenovým paprskem, ale podstaty se nedoberou. Neboť ta je v člověku a jeho existenci samé a tudíž nesdělitelná a neuchopitelná. A je v tom i kousek smutku, když si uvědomíme, že druhého nikdy nemůžeme poznat a cele pochopit,ať se snažíme,jak chceme.


Zdá se vám to málo? Víte více? Mohli byste zaslat váš obsah, vaši úvahu?

Více informací v sekci Jak pomoci.

Dominik Zunt 1998-2005, Eva Dušáková 2008, design: Radek Vařbuchta