Bíla nemoc - studie

   Tato dramatická tragedie, napsaná v napjaté atmosféře meziválečného období, si klade za hlavní cíl ukázat divákovi spor mezi dvěmi základnímy protichůdnými postoji. Tyto postoje jsou vtěleny do postav doktora Galéna a Maršála, tedy do ztyčných postav hry. Dalo by se říci, že Čapek rozdělil své drama do čtyř hlavních částí, ve kterých předává svou myšlenku divákovi.

   První část hry se zabýva problematikou doktora Galéna, jenž je představitelem extrémního humanismu. Tím, že vynalezl lék proti Bíle nemoci, drží ve svých rukou osud celého lidstva. Jakožto lékař vázaný Hypokratovou přísahou má povinnost tento lék poskytnout všem potřebným. Jeho přesvědčení (a možná také jeho lékařská přísaha) ho ale váže k tomu, aby dělal vše možne proti VŠEMU, co škodi lidem. Nyní, když má možnost klást si podmínky, tudíž cítí povinnost přinutit lidstvo ke skončení všech válek, které jsou podle něj horší, než nějaký mor. Diky této podmínce se ale z humanistického Galéna stáva spíše diktátor; kdo jiný nutí lidi pod heslem "účel světí prostředky" dělat něco dle jeho vůle. Extremní humanismus vtělený do Galéna je tedy Čapkem usvědčen z tyranismu. V dnešní době můžeme tuto ideologii přirovnat ke komunismu: původně chvályhodná myšlenka se proměnila v obludnou bytost pronásledujicí všechny s ni spjaté.

   V druhé části hry je divákovi předveden opačný směr: totalistická mocichtivost v podobě Maršála. Maršál představuje typického diktátora, který více či méně přímým způsobem exponuje svou touhu po moci a expanzi, přičemž na válce nevidí nic špatného. Logicky a objektivně uvažujícímu divákovi tyto představy připadají již na první pohled odpudivě a tak se zdá, že Maršál není vlastně tak složitá postava k pochopení, jako třeba Dr. Galén. V atmosféře země postižene Bílou nemocí se ale tato idea setkává s jiným přijetím. Mladí lidé nepostižení morem touží po válce jednak proto, že se jim naskytl prostor pro seberealizaci, když stará generace tak rychle odumíra, ale také proto, že cítí blízskost smrti a tuší, že Bílá nemoc s nimi nebude mít slitování až zestárnou.

   Ve třetí části hry se teprve ony dvě výše popsané ideologie setkávají. Není složité ze hry vyrozumět, že tyto dva směry jsou zcela protikladné a proto nejvýše jeden může zvítězit. Zajímavé ale je, že Čapek považuje mocichtivý toalitarismus za krátkodobý ve srovnaní s oním extrémním "humanismem" Galénovým. Maršál napadne malou zemičku, která se až překvapivě dobře brání: jeho armada není až zas tak silná, aby nemohla být poražena. Maršál je pak sám napaden Bílou nemocí a takto pokořený se vzdává Galénovi. Opravdu, jedna Čapkem prezentovaná ideologie se zdá být silnější, než ta druhá.

   Čtvrtá část je snad tím nejpodstatnějším, ale také nejméně pochopitelným prvkem Čapkova dramatu. Největší důležitost tu totiž má role do této chvíle prakticky mlčenlivá: národ sám. Lid, naexcitovaný všudypřítomností Bílé nemoci a Maršálovou ideologií nevědomky vraždí svého zachránce. Ta část národa, která je dosud zdravá (nebo si myslí, že je zdravá) je natolik sebevědomá, že by ani nechtěla nějaký lék, kvůli kterému by se musela vzdát války. Vůdce, který je natolik slabý, že si přizná, že je poražen Bílou nemocí, nemá u takovéhoto národa místo. Tregédie končí otevřeně s otázkou: Uvědomí si národ, že je celý nemocen, ano, že jeho vlastní smýšlení je ona obludna Bílá nemoc anebo bude pokračovat ve své zaslepené válce do té doby, než všichni pomřou?

   Bíla nemoc není jednoduchý symbol a tak závěrem malé zamyšlení nad tím, co to tedy vlastně ona Bíla nemoc je. Jak jsem již řekl, samo smýšlení onoho národa je malomocenstvím. Šíří se jako oheň v suchém lese a dle mého názoru postihuje všechny: staré i mladé. Nejedná se ani tak o staré a mladé věkem, jako spíše o "staré a mladé" poznáním. Lidé "staří", jenž poznali zlo činu svého národa (např. Baron Krug nebo Maršál sám) jsou zaživa rozkládáni společností, Bílou nemocí.