Dvě Matky z roku 1938

Neznámá epizodka české literární kultury dvacátého století

Dne 12. února 1938 mělo ve Stavovském divadle v Praze premiéru poslední drama Karla Čapka Matka. Režisér Karel Dostal a jeho sestra Leopolda v titulní roli se společně postarali o to, aby inscenace podtrhla v Čapkově textu jak monumentální rozměr antické tragedie, tak i časový význam hry, její aktuální morální a politické poselství. Nebylo divu. Začínal se psát rok katastrofy československé demokracie, na niž zvenčí neléhaly totalitní a autoritativní režimy, zevnitř pak národnostní rozpory, jakož i pocit fatální krize demokratického systému jako takového. První republice zbývalo nějakých osm měsíců života, Karlu Čapkovi něco málo přes deset. Drama, v jehož závěru Matka pod vlivem rozhlasového hlášení „matky vlasti“ o zabíjení nevinných školních dětí zapře své vlastní mateřské srdce, sejme ze zdi pušku a velí poslednímu žijícímu synovi Tonimu jít do války o ty lidské hodnoty, od nichž nelze za žádnou cenu ustoupit, má-li svět lidí zůstat lidským světem, působilo na české publikum strhujícím dojmem.
   Divadelní inscenace Matky se ve Stavovském divadle hrála od února do září 1938 celkem dvaatřicetkrát (uvádělo ji ale také například pražské německé divadlo), za první dva měsíce od premiéry vyšel text dramatu v nakladatelství Fr. Borový pětkrát. Část kritiky měla ke hře výhrady, viděla v ní lacinou a pochybenou agitku. Diváctvo roku 1938 šlo nicméně plně s inscenací: „Říci konvenčními termíny, že premiéra měla veliký úspěch nebo velikou odezvu v hledišti, je v tomto případě […] sotva výstižné,“ napsal ve svých vzpomínkách herec Ladislav Boháč. „Snad už jenom pamětníci dovedou si znovu představit, jak toto drama a jeho význam působily ve vzrušených dnech, kdy se blížila mobilizace a Mnichov.“ Tak se nám na příkladu známého literárního díla a jeho ohlasu připomíná ten obraz společenské atmosféry roku 1938, na jehož pozadí jsme zvyklí vnímat zprávy o odhodlání, s nímž čeští záložníci odcházeli ke svým posádkám – a také vzpomínky na frustraci, kterou v nich posléze vyvolal rozkaz složit zbraně.

Čapkovo drama nebylo ovšem jedinou úspěšnou českou Matkou – na mysli máme literární dílo tohoto názvu – roku 1938. O pět měsíců později, zkraje léta, přesně 4. července 1938, vyšel stejnojmenný román spisovatelky Gity Šponarové. Čapkovo drama bylo inscenováno Národním divadlem a publikováno velkým, respektovaným nakladatelským domem. Takovému souboru honosných předznamenání nemohla druhá Matka svým publikačním aparátem konkurovat. Nevyšla dokonce ani knižně, což se zpravidla pokládá za známku hodnotové dozrálosti díla, ale jen v rámci jednoho z desítky dobových beletristických magazínů, na dřevnatých stránkách laciného zábavného týdeníku Krásný román. Jasné známky slavnostní výjimečnosti, byť v „malém“, neprestižním kontextu masového tisku, doprovázely nicméně i román Šponarové. Hodně znamenalo už to, že se čtenářkám a čtenářům (asi třetinu publika ženského tisku tvoří dodnes muži) dostala próza do rukou jako součást „zvláště krásného, bohatého a zajímavého“ 50. čísla uvedeného magazinu. Jím redakce, vedená bilingvní spisovatelkou a překladatelkou Katuší (Käthe) Haar-Přibylovou, romanistkou vyškolenou na pražské německé univerzitě, slavila první výročí své existence a zároveň odměňovala věrné odběratele mimořádným literárním zážitkem přesně podle jejich gusta. Proto, jak stálo v úvodníku, sáhla redakce Krásného románu právě po díle „naší české spisovatelky Gity Šponarové“. Ta se totiž před několika měsíci doslova přes noc proslavila svým epickým debutem Vykoupení, otištěným taktéž v Krásném románu. Její Matku mohla proto redakce podat čtenářům na zlatém reklamním podnose, jako nový důkaz „neobyčejně silného spisovatelského umění“ své vycházející literární hvězdy. V souladu s estetickým ideálem kolujícím v prostředí populární beletrie pro ženy bylo dále u Matky zdůrazňováno, že je více než jen nějakou „vymyšlenou“ literaturou, že jde naopak o dílo, které doslova vyvěrá ze skutečnosti, napsal je sám „život svou horkou a proudící krví“. (Obliba tzv. příběhů ze života není až záležitostí dnešního tisku pro ženy, ale nedílně doprovázela sentimentální žánry populární beletrie už v první polovině dvacátého století.) 
   Pokud jde o šíři a hlavně trvalost společenské rezonance, nemohla se Šponarové Matka té Čapkově samozřejmě rovnat, už proto ne, že ji nedoprovázel žádný dobový kritický ohlas, který by se mohl dále transformovat v zájem historiků a interpretů. Zatímco o Čapkově Matce padne dodnes zmínka v každé učebnici literárních dějin, Šponarové Matka upadla do zapomnění. Ve své době nebyla ovšem bez vlivu a bez odezvy; ostatně jako většina z osmnácti románů, které autorka na přelomu třicátých a čtyřicátých let v rychlém sledu napsala a publikovala. Její Matka se mezi čtenáře rozběhla ve vysokém, stotisícovém nákladu a máme i důkazy, že se mimořádně zalíbila: v soutěži svého vydavatelství o nejúspěšnější román letních měsíců roku 1938 obsadila první místo. Jak to? Co tak přitažlivého, tak autentického z horkého proudění tehdejšího života obsáhla?
   Při zběžném pohledu by se mohlo zdát, že nic. A to navzdory tomu, že je děj Matky doveden až do žhavé přítomnosti, měsíc dva před datum publikace (epilog románu je výslovně vztažen ke květnu 1938), že se odehrává ve víceméně konkrétních kulisách Prahy a českého venkova a že zahrnuje vlastně celou éru první republiky, takže mohl být vnímán i jako svého druhu ohlédnutí za ní. Šponarové román je kombinací dvou žánrů: tradiční výchovné povídky, ve svém mechanismu (špatné jednání – trest – náprava hříšníka) po staletí neměnné, s rodinnou kronikou. Vyprávění se ovíjí kolem jediné osy, kolem postavy pražské měšťanky, obchodnice a majitelky realit Anny Svačinové.    
   Příběh jejího vzestupu, pádu a zázračného návratu na životní výslunní spouští první světová válka, která ji připravuje o manžela. V tu chvíli se vdova Svačinová dvakrát proviní. Jednou proti svému ženství: zatvrdí se proti lásce, kterou navždy vyžene ze svého života, když do něj odmítne vpustit jiného muže, byť se jí jedna příležitost nabízela. Podruhé se proviní tím, že se dostane do vleku mamonu, zaměří se jen a pouze na vydělávání peněz. Nemá-li muže, musí podnikat sama; chce-li vydělávat více a více, musí koloniálu i činžákům věnovat veškerý čas i pozornost. V důsledku obou špatných rozhodnutí se tak nestačí dostatečně věnovat výchově svých tří dětí, loudavého Pepíčka, lehkovážného Standy a naivní Hedviky. Její péče je formální, bezpečný přístav mateřské lásky netvoří. Na těžké problémy je zaděláno.
   První varování přichází po říjnové revoluci 1918. Tu sice paní Anna zdárně přečká v ústraní (kam ji zažene strach z pomsty za válečné keťasení), Standa se však poprvé ocitá na šikmé ploše. Zúčastní se „protináboženského tažení“, „s celou tlupou shazuje sochy svatých a na rozcestích láme kříže“, načež mu raději zoufalá matka dovolí vystoupit z církve, čímž se zřejmě Standova touha utéci co nejdál od Říma neškodně vybije. Pro syžetrománu mají ovšem větší význam Standovy pletky se služkou Marií, kterou vdova Svačinová v září 1922 bez milosti těhotnou vyžene z domu. Jednou se jejich poměr obrátí: to už bude paní Anna osudem zcela zdeptána a bez prostředků zakotví jako výměnkářka na statku, kde se Marie mezitím stala šťastnou selkou. Mezitím se však musí ještě odvinout celých patnáct let, naplněných marnými pokusy vdovy Svačinové uchránit své dospělé děti před svody zevního světa: bezuzdnou smyslností, špatnými životními partnery (jako zvláště rizikoví se v tomto ohledu ukazují herečky a básníci), zahálkou, alkoholem, ziskuchtivostí, sobectvím a dokonce kriminalitou – soudce neobměkčí ani veřejné pokání prozřevší matky a Standa jde do vězení jako defraudant. Teď již je pozdě bycha honit, chyba se stala již na počátku, jak vypravěč čtenářům čas od času připomene. V důsledku prvotního selhání deptá život paní Annu jednou ranou za druhou: Hedvika se vdá za muže, který půl jejího věna prodělá hned v první spekulaci s polskými vepři, nakaženými červenkou, majetek rodiny se rozplývá, až z něj nakonec nezbude nic, rodina padá sociální hierarchií níž a níž.
   Teprve když vdova Svačinová s těhotnou a osamělou Hedvikou doputuje na zmíněný venkovský statek a v nově osvojené pokoře i v konečně znovunalezené nezištné lásce stane před Marií a Standovým odstrčeným synkem, tedy před lidmi, jimž kdysi ve své neřízené a zaslepené píše tolik ublížila, může se na ni podruhé usmát štěstí. Jak praví evangelista Lukáš, kdo byl povýšen, bude ponížen, kdo byl ponížen, bude povýšen. Výchovný mechanismus románu pohání právě tento princip, přítomný zde hlavně v sekulární podobě jakéhosi nepsaného mravního řádu světa, zároveň však nenápadně vztažený i ke kontextu náboženskému (vzpomeňme na to, čím Standa svoji neslavnou kariéru zahájil – povalováním křížů).
   Závěrečná cesta paní Anny, jejích dětí a dětí jejích dětí k opětovnému blahobytu je v Matce Gity Šponarové velmi rychlá a má kouzelně praktickou, činnou, materiální, až naivisticky hedonickou podobu, na níž by se nicméně daly ilustrovat základní poučky ekonomické a sociologické vědy počátků 20. století, například teze o zrodu kapitalismu z ducha přičinlivosti. Řešením kritické situace Svačinovců se totiž stane geniální podnikatelský nápad, na který rodina připadne ve chvíli, kdy se po letech znovu poprvé celá schází u bědného výminkářčina stolu. Jediné, co může svým blízkým matka Svačinová při této příležitosti nabídnout, je podomácku dělaná zavařenina, pochoutka chudých, z ekonomického hlediska charakterizovaná velmi nízkými výrobními náklady. Chuťové kvality zavařeniny jsou ovšem natolik mimořádné a situace na trhu tak příznivá („V dnešní době jsou opravdu zavařeniny hledané a tím více dobré zavařeniny“), že děti matku okamžitě přesvědčí, aby na zázračné receptuře založila nový obchodní podnik. K jeho rozjezdu a fenomenálnímu úspěchu pak stačí jediná, poslední, celkem dvanáctá (opět symbolický počet) kapitola románu: během roku uchvátí „Svačinovy jamy“ celou zemi; výměnek je rozšířen a dostavěn v mocný výrobní závod; reklamní kampaň, v níž sympatie k sladké pochoutce povzbuzuje nejmladší výhonek rodiny, Hedvičino batole, zaplaví veřejný prostor, nároží, tramvaje i inzertní stránky novin. Každý z členů rodiny si v podniku najde místo, které nejlépe odpovídá jeho schopnostem, podle možností napraví své minulé chyby a usilovně vlastníma rukama přispívá ke společnému blahu. Převýchova je dokončena, matka je opět matkou, neboť dokázala vyrvat své potomky zlému světu, svěřit je opět do bezpečí svého náručí:

„Tak konečně našli klid a práci všichni ti, kteří přestali doufat v lepší časy, kteří probili se životem k svému lepšímu já. Všichni musili se vrátit zpět do mateřského náručí, aby se naučili znovu žít, znovu čestně pracovat.“  

Co však má společného tento okatě pedagogický příběh, v závěru navíc zabřednuvší do marmeládové idyly, s Čapkovou Matkou? Na jedné straně máme před sebou významově nejednoduchý text velkého spisovatele, text, jímž vrcholí jedna z tendencí české dramatiky 30. let, tendence ke zpevnění dramatického tvaru, k rehabilitaci objektivního dramatu. Literární text, který se ve shodě se svým spěním k tragické obecnosti odehrává v neurčitém geografickém a kulturním prostoru, je paradoxně o to více prostoupen konkrétní historicitou Evropy a Čech své doby, obrazovým zpravodajstvím ze Španělské války (jednu fotografii z katalánské Leridy sám autor uváděl jako bezprostřední popud k napsání hry), vizí konfrontace monumentálních sil, mezi nimiž si člověk toužící po ryze soukromém štěstí musí, a to za cenu potlačení osobního zájmu ve prospěch zájmu obecného, zvolit jednu – tu správnou.  
   Na druhé straně leží typický text populární beletrie, byť velmi umně ztvárněný. Dobový ohlas románu Gity Šponarové nebyl náhodný, ani v populární kultuře nepoukazuje úspěch nikdy na to, co v díle není, na hodnoty, které v něm absentují, ale vždy naopak na specifické kvality. Šponarová byla talentovanou vypravěčkou, která dokázala střídat různé žánrové modely i stylistické klíče a zároveň své romány konstruovat s přímo zničující efektivitou. S minimálními prostředky, uměřeně a ve vzájemné shodě použitými, dosahovala maximálního estetického účinku, dokázala zcela jasně a zároveň nesmírně přitažlivě sdělit publiku určité elementární vzorce. Ve shodě se převažujícím zaměřením milostné romance a dalších sentimentálních žánrů populární literatury na mezilidské vztahy nešlo o emblémy ani hodnoty primárně politické nebo kriticky ideologické; s těmito vrstvami kultury se Šponarová podobně jako drtivá většina autorek románů pro ženy míjela. Nelze si v tomto ohledu nevšimnout, jak málo je v její Matce, a to vzdor žánrovému východisku prózy v kronice, tematizována doba a její politické reálie. Relativně největší (i tak ovšem malý) prostor mají historická data v počátcích vyprávění, okolo října roku 1918. Čím blíže k současnosti, pro niž Šponarová svůj román psala, tím více se společenský kontext z vyprávění vytrácí. V celém románu padne například jen několik málo konkrétních letopočtů. To samozřejmě zbystřuje naši pozornost vůči událostem, které jsou s těmito daty spojovány. Předposledním z uvedených dat je rok 1933 (dále už v textu figuruje jen květen 1938, zmíněný v epilogu). Ve světle společenské atmosféry roku 1938, kterou jsme si připomněli Čapkovou Matkou a zejména jejím ohlasem, má letopočet 1933 značnou brizanci – vždyť jde o rok Hitlerova nástupu k moci. V Matce Gity Šponarové se však o něm dozvídáme jediné: v roce 1933 se Hedvika tajně vdala. Potenciální, nepochybně i žhavě krvavé dějinné významy letopočtu se takto v Krásném románu přepisují událostí soukromé biografie, jejíž intimita je dále ještě umocněna faktem utajení.
   Rozdílů mezi oběma Matkami je tedy více než dost, a jde samozřejmě o rozdíly velmi důležité a velké, vždyť oba texty leží na opačných pólech dobové literární komunikace. Nemají však obě literární díla přeci jen něco společného? Název ani v jednom případě nelže – mají. V obou přeci jde o archetypální téma matky, tam i tam dokonce vdovy, které svět vytahuje děti z náručí a jež o ně naopak se světem zápasí. To, že v jednom případě jde převážně o nástrahy dějinně politické, o „velké ideje“, zatímco v druhém případě o nástrahy existenciální a morální, na této shodě nic nemění. Naopak. Problém je stejný, liší se jeho řešení, a to tak moc, jako se lišé emblémy obou řešení: puška a marmeláda. Čapkova Matka svůj ženský stereotyp překonává, Šponarové Matka potvrzuje. Čapkova Matka vydává tragickému světu i svého posledního syna, Šponarové Matka zachraňuje naopak všechny své děti. Kolem Čapkovy Matky se svět tříští, upadá do válečného kataklyzmatu, kolem Šponarové Matky svět naopak povstává z trosek a proměňuje se v továrnu na rajské sladkosti. 
   Ve vztahu k situaci české společnosti a kultury roku 1938 vyplývá z naznačeného porovnání dvou úspěšných Matek jednoduchý závěr: doba byla významně nabita i jinými energiemi než patosem heroického odhodlání, jaké povzbuzovala inscenace Čapkovy Matky. Na jeho rubu působila neméně elektrizující touha po úniku z „velkých“ dějin do „malé“ soukromé idyly. Je zbytečné tuto druhou touhu jakkoli morálně soudit – prostě existovala a román Gity Šponarové zůstává pro naše dny jejím svědkem. Řešení, s nímž do dobové kulturní diskuse vstupoval, nelze dále přenášet na celou českou populární literaturu sklonku 30. let. Ta totiž nebyla ve svém celku defétistická ani eskapistická, v mnoha svých žánrech se naopak výrazně angažovala pro posilování národního sebevědomí a odvahy; ostatně blízkost tomuto proudu angažované populární tvorby někteří kritikové Čapkovi vytkli. V dobové kultuře, náročné i populární, oficiální i periferní, kolovala různá, často protichůdná řešení citlivých dilemat doby. Nebyla to vždy řešení přímo polemická. Mohla být i komplementární – tak jako v našem případě. Čapkova a Šponarové Matka se nevylučovaly, docela dobře mohly působit vedle sebe, oslovovat nejen různé typy a skupiny čtenářů, ale i různé osobnostní struktury v čtenáři jediném. Vždyť ani pocity vojáků, kteří se po demobilizaci vraceli domů, nebyly jen tragické či zoufalé, ale vyjadřovaly také úlevu z rozhodnutí, které pro tuto chvíli neohrozilo jejich život. O tom by své patrně vypověděla rodinná korespondence obyčejných vojáků – rozhodně ta, kterou autor těchto řádek zdědil po svých prarodičích.
   Existence druhé Matky z roku 1938 nemusí mít dále implikace jen pro výuku dějepisu, nemusí být chápána jen jako střípek do mozaiky pramenů o dobovém naladění české kultury. Patrně ještě důležitější je, že poukazuje k jednomu kontextu Čapkovy Matky, s nímž se literární historiografie (na rozdíl od kontextu „velké“ evropské dramatiky, například brechtovské) dosud uspokojivě nevyrovnala. Vždyť román Gity Šponarové nepředstavoval žádný náhodný či osamělý jev. Na neoficiálním okraji prvorepublikového kulturního provozu kolovaly desítky či stovky podobných textů, zasahující miliony čtenářů – poměrně častá představa, že to byli jiní čtenáři než ti Čapkovi, není přitom správná nebo ji přinejmenším nelze absolutizovat. Heroické a namnoze tragicky zabarvené příběhy matek, přetahujících se se světem o své děti, patřily k velmi oblíbeným i mezi čtyřmi tisícovkami románů, které v období 1920 – 1950 byly otištěny na stránkách českých časopisů, tedy v tom komunikačním okruhu, kde v červenci 1938 vstoupil do čtenářských konkretizací román Šponarové. Čapkova Matka nutně vstupovala do dialogu se čtenářskými očekáváními a zvyklostmi, které byly konstituovány existencí tohoto speciálního žánru ženské četby.
   Více o tomto dialogu budeme snad umět říci, až tuto mohutnou, žánrově, kvalitativně a ideově diferencovanou oblast literární produkce lépe poznáme. Zatím ji česká literární historiografie teprve pozvolna vyzvedává za zapomnění. Příznačné je, že ani o Gitě Šponarové toho dosud nevíme mnoho, neznáme například její základní životopisná data. Co máme k dispozici, je jméno, byť možná jen literární. Víme, že byla provdána, žila v Praze a sama byla dvojnásobnou matkou. A máme také jednu jedinou fotografii této trojice, která pro nás v čase zastavila její tvář.